Co, lépe KDO, je lazebnice?

Vždy, když se profesně představím jako lazebnice, tak dnes už většina lidí neví, co si má představit, neví co to znamená. V lepším případě mi řeknou, jasně, takže kadeřnice. Je to veliká škoda, že tomu tak je a proto …

Ráda bych tímto oživila prastaré řemeslo a vyjádřila mu svůj obdiv i úctu, což si rozhodně zaslouží.

Historie lazebnického řemesla je stará jako lidstvo samo. Egypt, Řím, část historie známé svou kulturou péčí o tělo a lékařskou péčí. V Evropě se první zmínky o lazebnicích a lazebnících datují ke křižáckým výpravám, kdy z muslimských zemí byly přivezeny poznatky lázeňské péče a péče o lidské tělo. Svoje živnosti začínali zavádět lazebníci, lazebnice, bradýři. Mezi podnikáním lazebníků a bradýřů nebyl z počátku velký rozdíl. Lazebníci (balneato­res) byli oprávněni holit, sázet baňky, pouštět žilou, provádět chirurgické výkony, léčit zlomeniny a vykloubeniny, obvazovat úrazy a vředy, to vše ale pouze v lázeňském domě. Bradýři (barbitonsores) holili a stříhali vlasy, prováděli chi­rurgické výkony, obvazovali rány, léčili vykloubeniny a zlomeniny.  Bradýři mohli živnost provádět i mimo lázeňský dům. Zatímco někteří bradýři se věnovali spíše holičství, holili brady, tím vznikl název, jiným bylo bližší lékařství a ranhojičství. Například pražský mistr Michal Purkmeister měl koncem 16. století několik desítek lékařských a chirurgických knih. Malostran­ský Daniel Markrabě dokonce operované pa­cienty nechával v péči své ženy ve vlastním domě, kde jim s lůžkem poskytoval i stravu. Vystudovaných lé­kařů bylo v té době velmi málo, a proto raněného člověka častěji ošetřoval právě bradý­ř nebo stejně zkušený lazebník. Mistři těchto řemesel figurují v pramenech jako soudní znalci u případů, kdy došlo ke zranění nebo zabití.

Lázní využívali ve 13. století obyvatelé velkých měst, Prahy, Brna či Hradce Králové. Obliba tohoto zařízení se rychle šířila a v 16. století byly lázně i v menších městech, kde je zřizova­la vrchnost nebo sama obec. Někdy mívali řemeslníci přímo ve svých cechovních statutách nařízeno, aby se alespoň jednou za 14 dní očistili v lázni. Prostory navštěvovala vedle bohatých měšťanů a střed­ní třídy i chudina.

S lázní ve středověku obvykle sousedila operační místnost s nástroji potřebnými k výkonům, miskami, nůžkami, břitvami, hřebeny, šrouby, kleštěmi na zuby a po­dobnými nástroji. V polici stály skleně­né, mosazné a rohové baňky. Lazebník či bradýř provádějící vnitřní očistu (zvaný též cirolog či chirolog) musel mít vždy do­statek mastí, náplastí, obvazů a nástroje vždy čisté a ostré. Často pouštěl žilou, běžně na jaře z preventivních důvodů. Vedle toho přikládal pi­javice nebo obvazoval rány, léčil kožní i pohlavní nemoci. Lidé se v lázni myli ve studené i teplé vodě, prostory bývaly společné pro muže i ženy, tím často docházelo k poskytování sexuálních služeb. Například ve Stříbře pokutovali roku 1529 konšelé lazebníka, který zaměst­nával nevěstky. Od konce 15. století byla mužská a ženská část lázně oddělována prkny. Zvlášť oblíbená byla parní lázeň, kde hosté polehávali v horkém vzduchu na lavicích, lazebník je drbal po těle a tepal košťaty z dubového či březového proutí. Pára vznikala polévá­ním rozžhave­ných železných prutů, rozpále­ných cihel nebo kamenů.

Lazebníci a bradýři nebyli z počátku pří­liš společensky uznáváni, německý právní spis Švábské zrcadlo z 2. poloviny 13. století je označuje za „pokolení lehkého svědomí“. Valně o nich nesmýšlel ani Jan Lucem­burský, který v privilegiích pro Staré Město pražské roku 1330 zakázal, aby se kdokoliv z lazebníků, barbířů, pištců nebo hudců mohl ucházet o post konše­la. Právoplatnými měšťany se tak stávali spíše výjimečně. Nactiutr­hačné řeči často řešil i soud. 

Lazebnické řemeslo pozdvihla Lazebnice Zuzana, která byla tímto odměněna Václavem IV.  za jeho záchranu ze zajetí. Ať už se odehrálo cokoli, pověst je označována za podvrh, je to první důstojná zmínka o ženě lazebnici. Jinak se o lazebnicích zmiňují historické prameny jako o ženách poskytujících v lázeňských domech zejména prostituci. Je to dáno mnoha důvody, jednak kronikáři byli muži, vliv církve kdy žena byla nebezpečná, ego mužů mělo ženy jen jako pomocnice a na práci kterou nechtěli vykonávat, ale zásluhy si přičetli sobě. Je škoda, že ženy, které byly vzdělané a schopné vykonávat odbornou péči o tělo včetně ranhojičství, označovali za čarodějnice a všeobecně je dehonestovali.

Lazebnice byly ženy, které v sobě spojovaly mnoho druhů umění péče o lidskou bytost. Samozřejmě, jak šel čas se činnosti pojmenovávaly dle času, místa a prováděných činností. Důležitou roli hrálo jako ve všem vzdělání. Ty které jsem osobně znala byly velice vzdělané, některé i s vysokoškolskými diplomy. Pokud bych to shrnula od počátku až do dnešní doby, tak je lazebnice spojení čarodějky, bylinkářky, ranhojičky, lékařky, zdravotní sestry, fyzioterapeutky, kosmetičky, pedikérky, masérky, lázeňské sestry, psycholožky, psychiatričky. V každé době, i když prováděly jednu profesi, uměly mnohem víc a “TO” ačkoli neviditelné, ve výsledku hrálo významnou roli. Byly samozřejmě rozdělené v kastách dle svých znalostí a dovedností, ale to si v každé době uměli lidé předat a vybrat stejně, jako je tomu dnes. Jedno je ale společné od počátku věků ve všem.

To opravdové, skutečné, hluboké, srdečné a lidské je nenápadné, schované za obyčejné a běžné názvy, činnosti. Jen málo lidí o tom ví a k těm potřebným se to dostává v pravou chvíli. Přesto, jak známe z historie, vděčnost a úcta nepatří zrovna k vlastnostem většiny lidí. Proto byly lazebnice zvláště ty, které příliš mnoho uměly, nebo věděly, společností vytlačeny na okraj společnosti a mnohdy připraveny o život.

Písničku Marty Kubišové Rig-o-ding “Lidé zvonkoví” já mám za hymnu lazebnic. Poslechněte si ji a schválně, která část je o lazebnicích? Užijte si ji, nalaďte se a napojte se na vědomí, že vše je jak má být. Co k nám má přijít, přijde a pokud něco chceme, musíme si to zasloužit. Takový je zákon života, zákon energie. 

Pokora, další téměř zaniklé slovo, k lazebnicím neodmyslitelně patří. Lazebnice byla a je člověk se vším co k tomu patří, s hlubokou vírou v život, vesmír, boha, každý to chápe po svém a právě proto lazebnice ví, že jsou dané hranice její pomoci a jediné co může v tom případě nabídnout, je lidskost. V praxi je to laskavost, pochopení a přítomnost v soucítění. 

Lazebnice, které jsem ve svém životě měla tu čest potkat a které, jak mi došlo o mnoho desítek let později, mne připravovaly na moji životní cestu byly přesně takové. Byly pro mne úplně obyčejné tety. Nešlo jen o to, že komunisté, i když sami využívali jejich dovedností, jim neumožnili důstojné místo ve společnosti, ale především obyčejní lidé, kterým bylo pomoženo je nakonec pomlouvali a rozhodně je nezvali do společnosti. 

Na jedné straně je potřebovali, na druhé se jich báli, protože “viděly až do žaludku” jak se říká. Byly svědky slabostí, tajemství a vůbec toho, co lidé tají sami před sebou a jen ve velmi slabé chvíli přiznají, aby vzápětí vše popřeli i sami sobě. 

Tohle všechno lazebnice nesly, nikdy jsem je neslyšela někoho pomlouvat, znevážit, soudit. Při společných konzultacích, které byly často nutné, z nich mluvila lidskost a moudrost. Samy se v životě musely potkat se svými slabými stránkami a unést ty silné, což je dle mé zkušenosti  ještě těžší. 

V devadesátých letech minulého století jsem naprosto neuvědoměle převzala lazebnické žezlo. Před tím, při studiu na zdravotnické škole jsem při mnohém mladickém vymezování tetám vysvětlovala, že chci být celostní léčitelka, ale ne jako ony. “Tak já to dělat nebudu, nebudu jako vy”. Tehdy krátce před svou smrtí, mi jedna z tet řekla, že to sice bude vypadat jinak, ale budu dělat to samé jako ony, protože jsem lazebnice. Měla pravdu, vypadá to jinak, pracuji s jinými produkty a metodami, přesto základ je stále stejný a s pokorou vůči nim přiznávám, že to mám v osobním a společenském životě stejně jako ony. 

Na tento rozhovor jsem si vzpomněla v době covidu a po více než 40ti letech  mi zapadl poslední kousek skládačky do sebe. 

Úsměvné na tom je, že přibližně 3 roky po smrti téhle tety přišla Sametová revoluce. Založily jsme s babičkou místo, kde jsme se s ostatními alternativci společně snažili vnést do společnosti náhled a informovat o těchto oborech a pavědách, jak jsou vědeckým světem nazývány např: numerologie, astrologie, práce s energií, bylinkářství, víra v řád světa, náboženské nauky, o tom, že už tady existují a vždy v Čechách existovali lidé, kteří jsou mistři svého oboru, který během komunismu nikdy neopustili a stále na samizdatech (vydávání textů na vlastní náklady) šířili informace jak po Čechách, tak do světa  a ze světa překládali a šířili do Čech. 

V té době jsem měla naprosto jasno v názvu své profese a firmy. Od začátku byl jednoznačně Lazebnice. Vždy jsem při své celostní péči o klienty používala kombinaci všeho, proto  jsem byla “jiná, divná, s výsledky které nečekali”.

Musím ještě zmínit přesmyčku, útěk od názvu Lazebnice. 

Přibližně v roce 2010 jsem po vyčerpávajícím rozvodu a vážném onemocnění, naprosto vyčerpaná a zlomená, dostala nápad vrátit se jako zdravotní sestra do nemocnice. Přátelé lékaři si klepali na hlavu a snažili se mne přesvědčit, že to není dobrá cesta. Já jinou neviděla. Kosmetička jsem být nechtěla, díky legislativě jsem měla čím dál více omezený přístup k surovinám, ze kterých jsem mohla namíchat smysluplné a účinné přípravky, potřebné k mé činnosti. Má cesta ale byla dána a tak mi “náhoda” v podobě kožního onemocnění kamarádky přivedla poslední lazebnici z generace přede mnou, kterou jsem musela potkat, abych mohla být lazebnicí v této době se vším co k tomu patří, paní Brigitte Kettner. Její metodu jsem si přivezla do Čech pro své klienty, ale neunesla jsem ještě tlak společnosti a změnila jsem název firmy. Nebyla jsem už Lazebnice a navíc jsem své působení přemístila z centra Plzně na okraj, do zahrádkářské kolonie. Vůbec mne nenapadlo, jak jsem vedena. Ta část Plzně, je totiž K Ráji. A co je před Rájem? Očistec. Ten už jsem měla za sebou, tak ti nahoře vyslali posla. A tím byla a je stále, má pravá ruka Monika. Stávalo se nám, že nás lidé potkávali na ulici a říkali, kam jsem se ztratila, že neví jak se jmenuji, ale že jsem lazebnice. Jednou už to Monika nevydržela a přesto, že jsme se ještě moc neznaly, mi řekla, abych se konečně přestala schovávat a stala se zase zpátky lazebnicí. Tak mne posel zase vrátil tam, kde mám být a naštěstí se mnou zůstal a pomáhá mi stále držet směr.

Přesto jsem stále zůstávala v ústraní, věnovala se především svým klientům a tím, že jsem školila Metodu Brigitte Kettner jsem se dostala do prostředí kosmetiček a terapeutů péče o tělo. Moc jsem nechápala co s tím mám dělat, bylo to pro mne velmi cizí prostředí. Jsem si vědoma, že mnou vyškoleným kolegyním jsem musela připadat divná, protože to bylo něco úplně jiného, než jak se to v těchto oborech vede. Má školící činnost byla velice okrajová, snažila jsem se najít svoji úlohu v této části oboru, protože bylo jasné, že ji tam rozhodně mám. Byla to veliká sonda do kosmetického světa, naštěstí mne to neodradilo a vše časem uzrálo. 

Hodně často slyším, že o mne nikdo neví. Ti co mne potřebují a chtějí, mne vždy našli. To je úplně stejné jako tomu bylo v minulých dobách. 

Velký posun nastal v období covidu, kdy jsem naplno zastala práci lazebnice i po stránce “ranhojiče”. To byla pro mne doba, kterou má přítelkyně lékařka nazvala “zdravotnický disident”. Ano, bylo mne třeba, nikdo o tom nesměl vědět, protože to bylo zakázané. Vrátila jsem se o 50 let zpátky a díky tomu, že jsem své dětství a mládí žila mezi lidmi, kteří byli nuceni žít zakázaně stejně jako my v covidu, naprosto přirozeně jsem byla na místě kde mne bylo třeba. 

Po tomhle období už jsem věděla, že se schováváním je konec, s Monikou jsme se pustily do webových stránek, sociálních sítí a přípravou půdy pro další lazebnice. 

Současná Lazebnice na první pohled pod názvy kosmetika, pedikúra, manikúra, masáže, fyzioterapie, kadeřnictví, poskytuje celostní péči. To znamená, že všechny služby jsou s přesahem do zdravotnické péče, péče o nemoci kůže, vnitřní orgány, vyčerpání, psychické problémy, prostě péče o harmonii spolupráce vnitřního a vnějšího světa lidského těla.

Už nemohu dělat, že stále neslyším výzvy mých přátel lékařů, abych to, co umím předala dál, prosby mých klientů o vyškolení terapeutů v jejich okolí, aby nemuseli jezdit do Plzně, mohli si častěji dopřát proceduru ve svém okolí a nemuseli si péči provádět sami doma. 

Pokud mám sama za sebe napsat co kromě vnějších znamení mne vede k otevření školy Lazebnice, je to, v jakém stavu se nachází úroveň služeb v péči o lidské tělo. Obory, které jsou postaveny jen na povrchnosti a vzhledu, díky špatné legislativě ve vzdělání časem zmizí. Tu sofistikovanou část přeberou kliniky a lékaři, což už se děje. Pokud se lidé nevzpamatují, v dohledné době  velkou část služeb budou vykonávat roboti. Zdravotnická péče neřeší a nebude řešit prevenci, nebude na to mít kapacitu a upřímně, ani zájem. Pokud to bude jen o penězích, bez lidskosti a vědomí, bude se lidem dařit čím dál hůř. 

Budoucnost té části lidí, kteří chtějí být živí, zdraví, přítomní, vědomí, se musí vrátit především do srdcí, vzdělanosti a pokud bude třeba, do rukou lazebnic, jako tomu bylo od počátku věků.

Proto jsem se rozhodla vystoupit ze své ulity a přispět tím co miluji, umím a znám. Lidem kteří potřebují být živé bytosti, kteří chtějí a potřebují žít a pracovat se živými lidmi, ne s “živými mrtvými”.  

Lazebnice Věra